tisk ]Špioni ve firmách
Zkuste se vžít do role šéfa středně velké firmy. Její vedení má podezření, že někdo z podřízených z podniku vynáší cenné informace, zdroj se však vypátrat nedaří a napětí roste. V hledáčku šéfů zůstávají tři podezřelí, rozhodnout mezi nimi je ale téměř nemožné. Jaké překvapení pro ostatní kolegy, když právě oni dostanou od šéfa nové mobilní telefony. Za odměnu? Ne tak úplně...
Pražská firma Goldsilver, u níž bylo možné do konce loňského roku koupit »odposlechový-bezpečnostní« telefon, jej sice podle slov svého šéfa Pavla Maletínského kvůli změně legislativy již neprodává, podobný přístroj ale na internetu inzerují přinejmenším tři další firmy. Takto upravený mobil dokáže přenášet zvuky ze svého okolí třetí osobě, přeposílat jí SMS zprávy, které jím projdou, i údaje o lokalitě, v níž se nachází. A to vše bez vědomí uživatele. Ceny se pohybují okolo dvaceti tisíc ve zjednodušené, respektive padesáti tisíc v »plné« verzi telefonu (více viz Mobil jako od Bonda).
Zákazníci, kteří si takový mobil pořídí, si ale často neuvědomují, že se jeho předáním nic netušící oběti dopouštějí nelegálního jednání. Konkrétně trestného činu porušování tajemství dopravovaných zpráv.
Neblaze proslulý slogan z komunistických propagandistických plakátů »Nemluv o tom, co děláš, nevíš, kdo tě poslouchá« je tak dnes daleko blíže pravdě než kdy dříve. Podnikateli, který chce zjistit, zda jeho podřízení nevynášejí informace, hrají do karet i další moderní technologie.
Proti firemním »strakám«
Odposlechový telefon je extrémní možnost nejen z hlediska zákona. Firmy ale v zoufalém boji se zloději ve svých vlastních řadách, či s »dvojími agenty«, kteří vynášejí informace buď jen z nedbalosti přátelům, nebo v horším případě konkurenci, neváhají použít opravdu ledacos.
Vede je k tomu neradostná situace, již dobře dokumentuje dvojice statistik:
1. Objem zaměstnanci ukradeného zboží pravidelně nikdo nesleduje. Z jednorázového výzkumu britské společnosti Centre for Retail Research však vyplývá, že ze škody 9,7 miliardy, kterou v roce 2007 zaznamenali čeští obchodníci, jde celých patnáct procent, tedy zboží za 1,45 miliardy korun, na vrub zaměstnanců.
2. Společnost PricewaterhouseCoopers zase uvádí, že polovinu hospodářské kriminality v roce 2008 »obstarali« sami zaměstnanci příslušných firem. O rok dříve to bylo o deset procent méně.
»Chodí za mnou vystresovaní majitelé firem, kteří už nevědí, co mají dělat. Zaměstnanci jim kradou jako straky v továrnách nebo ve skladech,« komentuje to Zbyšek Hazmuka, společník firmy Hakoplus, která se zabývá instalací různých monitorovacích systémů.
Práce, nebo Facebook?
»Špiclování« zaměstnanců se neomezuje zdaleka jen na mobilní telefony. Oblíbená je například kontrola, co dělají zaměstnanci firem na počítačích v pracovní době. Takový monitoring nezabraňuje přímé krádeži firemního majetku, ale odhaluje, jak poctivě se pracovníci věnují činnosti, za niž pobírají mzdu.
»Zatímco ještě před dvěma lety nástroje na monitorování svých počítačů využívala denně či několikrát do týdne pouhá pětina firem, nyní už se jejich počet blíží třem čtvrtinám,« uvádí člen představenstva společnosti TruconneXion Robert Kleiner. Jím řízená firma patří v oblasti monitoringu činnosti na počítačích mezi tuzemskými k největším.
Čísla, která vycházejí z jí zpracovaných auditů, jsou pro zaměstnavatele alarmující. Z pracovní doby strávené u počítače tráví zaměstnanci celou pětinu nepracovní činností: vede hraní her, brouzdání po bulvárních serverech či sociální sítě typu Facebooku.
A poradenská společnost IDC udává ještě vyšší počet. Až čtyřicet procent času, jenž zaměstnanci stráví na internetu, nemá s prací vůbec nic společného.
»Zaměstnavatel nemá vůči zaměstnancům přímou oznamovací povinnost, ale i tak doporučujeme, aby o svém úmyslu monitorovat počítače řádně a včas informoval. Cílem monitoringu by neměla být represe a oznámení o jeho zahájení v praxi obvykle vede k výraznému zefektivnění práce,« upozorňuje Otakar Táborský, jednatel společnosti Label Software, která se zabývá právě monitoringem činnosti na PC.
Pracovníci se tak o sledování mnohdy dozvědí až zpětně ze závěrů šetření.
»V zaměstnání je třeba hlavně pracovat. Vedoucí pracovníci by si ale neměli plést efektivní řízení a kontrolu výkonnosti s totálním dohledem nad zaměstnanci včetně toho, co si dávají v podnikové kantýně k obědu. Tyto zásahy do soukromí totiž často nemají nic společného ani s ochranou oprávněných zájmů zaměstnavatele, ani se zákonností či obyčejnou slušností,« upozorňuje ovšem Filip Pospíšil, expert nevládní organizace Iuridicum Remedium, která se problémem ochrany soukromí nejen na pracovištích dlouhodobě zabývá.
Efektivita pod dohledem
Kudy tedy vede pomyslná dělící čára toho, co je přípustné, a co již nikoliv?
Zaměstnavatel má právo za pomoci specializovaných programů zjistit, jak dlouho se ten který uživatel věnoval různým činnostem, zda pracoval, nebo si jen četl, které internetové servery navštívil. Sledovat může i firemní elektronickou poštu, konkrétně to, s kým si jeho pracovníci dopisují a jaký je předmět jejich korespondence.
Všechna ostatní monitorovací činnost již je za hranicí zákona. Vedení firmy nemá právo znát obsahy e-mailů svých zaměstnanců, sledovat jejich komunikaci po ICQ ani libovolný text psaný na klávesnici. A to dokonce ani pokud si tuto možnost předem vyhradí v zaměstnanecké smlouvě. Taková klauzule by totiž byla v rozporu se zákoníkem práce.
»Takový způsob monitoringu je v rozporu se zákonem o ochraně soukromí. Výjimkou jsou specializovaná pracoviště, která mají pro sběr takových údajů závažné důvody, typicky bankovní instituce. Účelem takové kontroly je výhradně ochrana majetku zaměstnavatele, nikdy ne samotné sledování zaměstnanců,« doplňuje Otakar Táborský.
Ohlásit a označit
Jakousi klasikou oboru jsou kamerové systémy. Jejich použití je také zákonem nejlépe definováno. Pro firmu v takovém případě platí povinnost ohlásit instalaci Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) a monitorované prostory jasně označit, aby zaměstnanci i kdokoliv jiný nemohli být na pochybách, kde jsou pod dozorem.
»Tajný odposlech nebo pořizování videozáznamu odporuje občanskému zákoníku, dle kterého je lze získávat pouze se souhlasem dotčené osoby, nestanoví-li zákon výjimku. Tou může být například účel umělecký nebo takzvaná novinářská licence, pod niž se zahrnují i reportážní fotografie,« upřesňuje Richard Otevřel z advokátní kanceláře Havel & Holásek.
Z posledních dostupných údajů ÚOOÚ vyplývá, že ke konci roku 2008 bylo v Česku na 2,5 tisíce kamerových systémů. Další velmi rychle přibývají.
Rejstřík možného sledování pracovního výkonu v poslední době doplnila také satelitní navigace, která podává firmě zprávu o provozu jejích vozů. Po její instalaci podle společností, které se montáží zabývají, klesly některým podnikům náklady na provoz firemní flotily až o třicet procent.
Blanka Dolejšová, technická a obchodní ředitelka společnosti Altus, která se zabývá dodávkami monitorovacích systémů, uvádí jako příklad městskou policii.
»Při náhodné kontrole se ředitel jedné městské policie optal strážníka, proč stál se služebním vozem 45 minut v garážích. Strážník podal nejasné vysvětlení, nepodložené jakýmkoli zápisem o šetření přestupku, ale navíc okamžitě nazval tuto kontrolu přes GPS v autě šikanou,« popisuje.
Ministerský strach ze šikany
O tom, zda konkrétní způsob firemního »špiclování« patří mezi ty přípustné, rozhoduje Úřad pro ochranu osobních údajů. Právě u něj se scházejí stížnosti, které vůči firmám vznášejí jejich zaměstnanci nebo konkurenti. A vůči němu mají oznamovací povinnost firmy, které zpracovávají osobní údaje.
»Od účinnosti nového zákoníku práce již rutinně ÚOOÚ sleduje, zda oznamované způsoby zpracování osobních údajů včetně kamerových systémů nebo kontrola e-mailů nepředstavují nepřiměřenou kontrolu zaměstnance,« přidává postřeh z praxe právník Richard Otevřel z advokátní kanceláře Havel & Holásek. Dodává ale, že »přiměřenost« je relativní pojem. Něco jiného znamená u pracovníka banky manipulujícího s účty klientů, něco jiného u recepční, která na počítači eviduje návštěvy.
Úřad také dlouho volal po posílení svých pravomocí a změně české legislativy, která možnosti sledování zaměstnanců upravuje. Vyhověl mu nedávno ministr pro lidská práva Michael Kocáb. Ten chce při ministerstvu práce a sociálních věcí zřídit inspekci, která by dohlížela nad tím, jakým způsobem a do jaké míry firmy sledují své pracovníky. Co ho k tomu vede? Obava ze šikany ze strany zaměstnavatelů.
»To je naprosto absurdní představa, je to populistický krok. Pan Kocáb nezná praxi a nikdy žádnou kameru nenamontoval. Řeší se tím zloději, kteří ve firmách kradou. Nikdo nebude montovat do herny nebo kanceláře kamery, aby se díval, jak se mu svléká servírka v šatně nebo jestli se zaměstnanci spolu nevybavují. Instaluje je tam proto, že mu tam někdo vlítne ve čtyři hodiny ráno s kudlou na servírku nebo krade ze skladů,« polemizuje s jeho postojem Zbyšek Hazmuka z firmy Hakoplus.
Pospíšil z Iuridica Remedia, která byla jedním z inspirátorů vzniku Kocábova návrhu, to ovšem vidí jinak. »Zákon nadměrné a bezdůvodné sledování zaměstnanců na pracovišti zakazuje, tento zákaz je ale podle našich zjištění masově porušován. Měly by to postihovat inspektoráty práce, ty však zatím zůstávaly spíše pasivní,« vysvětluje, proč organizace, která mimo jiné každoročně uděluje v Česku anticeny za porušování soukromí Big Brother Awards, cítí nutnost změny.
Kdo s čím zachází...
Ačkoliv by se mohlo zdát, že rozvoj sledovací techniky z poslední doby je pro firmy velice vítanou zprávou, skutečnost není zcela tak jednoznačná. Zároveň s posílením kontroly nad zaměstnanci se totiž zvyšuje riziko, že se sama společnost stane terčem takového »monitoringu«. Třeba za účelem získání obchodní výhody.
»V Česku je kolem patnácti set bezpečnostních a detektivních agentur,« odhaduje Jiří Schmidt, který je jednatelem společnosti Probin zaměřené na odhalování odposlechů. Z toho je podle jeho mínění tak sto až dvě stě firem, které jsou ochotné do firmy namontovat skrytý odposlech či kamerový systém ke sledování zaměstnanců.
Za smutnou statistiku může nedokonalá legislativa. Činnost takzvaných bezpečnostních agentur je totiž v Česku, jako v jediné zemi v Evropské unii, prakticky neregulovaná. Kdokoliv může zajít na Živnostenský úřad a od druhého dne začít montovat skryté kamery a odposlechy. Jeho bezúhonnost nebo praxi nebude nikdo zkoumat.
Kvůli této situaci jsou také v tuzemsku podle některých odhadů desítky agentur, které neváhají provádět průmyslovou špionáž. Ty nejvíce amatérské z nich dokonce již v ceně okolo dvaceti tisíc korun.
Jedna na tisíc metrů
Úměrně zvyšování poptávky po tajných odposleších a podobně roste i zájem o jejich odhalování. Již zmíněná firma Probin loni prohledala téměř 30 tisíc metrů čtverečních kancelářských ploch, o sedm procent více než v roce 2008.
»Zhruba na každých tisíc metrů plochy jsme nějakou štěnici objevili,« chlubí se Schmidt. Je to prý stejný poměr jako v předchozích letech. Přiznává ale, že s miniaturizací techniky je stále obtížnější štěnice odhalit.
»Zatímco před lety byl digitální odposlech jen ve výbavě Jamese Bonda, dnes jsou miniaturní digitální štěnice, velké jako pětikoruna a schopné nahrát desítky hodin záznamu, běžně ke koupi na internetu,« popisuje Schmidt.
Prostý konkurenční boj
Brání se i samotné firmy. Kromě pravidelných prohlídek vlastních prostor například koupí speciálních šifrovacích mobilních telefonů. Zatímco jeho nejslavnější český majitel, zesnulý mafián František Mrázek, jej před lety kupoval za zhruba 200 tisíc korun, dnes se pořizovací cena pohybuje kolem osmdesáti tisíc.
Na druhé straně ne vše, co se tváří jako neoprávněné sledování, jím skutečně musí být. Potvrzují to i zkušenosti ÚOOÚ. »V několika případech bylo až v průběhu kontroly zjištěno, že stěžovatel souběžně vede nějaký jiný spor s provozovatelem kamerového systému a jeho cílem bylo "znepříjemnit mu život",« uvádí se v jeho výroční zprávě.
Radan Dolejš
Tudy ano, tudy ne
Firma smí:
- Zjišťovat, jak dlouhou dobu pracovník tráví na různých serverech.
- Zaznamenávat, zda jen čte, nebo vyvíjí aktivitu.
- Sledovat, komu je určena a od koho přichází pošta do firemní e-mailové schránky zaměstnance.
- Číst předměty e-mailových zpráv.
- Použít kamerový systém, pokud jsou zaměstnanci o jeho instalaci zpraveni.
Firma nesmí:
- Číst konkrétní znění e-mailů procházejících firemní e-mailovou schránkou zaměstnance. - Vstupovat do jeho soukromé elektronické pošty.
- Sledovat komunikaci po ICQ, Skypu či podobném komunikačním médiu.
- Monitorovat libovolný text psaný na klávesnici.
- Používat kamerový či jiný záznamový systém, pokud sledovaný prostor není označený tak, aby ti, kdo se v něm nacházejí, nebyli na pochybách, že jsou pod dozorem.
Mobil jako od Bonda
- Odposlechový-bezpečnostní telefon se dá koupit buď již hotový, nebo je možné nechat si upravit vlastní mobil.
- Využívá některého z řady softwarových systémů, které jsou dostupné v Česku či zahraničí. Najít a stáhnout program potřebný k úpravě mobilu dokáže podle šéfa společnosti Goldsilver Pavla Maletínského každý průměrně počítačově zdatný jedinec.
- Umí odposlouchávat prostor okolo sebe. Tato funkce se spustí pomocí »kontrolního« telefonátu z předem stanoveného čísla. Mobil jej automaticky přijme, aniž by jevil známky aktivity.
- Lokalizuje polohu telefonu.
- Dokáže předávat výpis příchozích i odchozích SMS včetně jejich textu na zvolené číslo (v levnější verzi), nebo přes internet (v dražší verzi).
- Úpravu telefonu není možné zjistit bez použití speciální techniky, kontrolní hovory nejsou zaneseny ve výpisech přijatých čísel, ani registrovány počitadlem délky hovorů.
- Nepomůže ani výměna SIM karty, úprava je vázána na samotný přístroj.
15 procent krádeží
zboží v českých obchodech jde na vrub jejich zaměstnanců.
Polovinu hospodářské kriminality »obstarávají« sami zaměstnanci příslušných firem.
Montovat skryté kamery a odposlechy může kdokoliv. Jeho bezúhonnost nebo praxi nebude nikdo zkoumat.
