tisk ]Zákon a odposlech
Odposlech obecně
Nejobecnější úpravu a vymezení rámce této otázky obsahuje Listina základních práv a svobod. Ustanovení jejího čl. 10, odst. 2 stanoví, že každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Ze znění tohoto ustanovení je patrné, že k zásahu do soukromého života je nutné určité oprávnění. Toto oprávnění může být dáno zejm. zákonem (viz čl. 4, odst. 1 LZPS) a nebo souhlasem osoby, jíž se takovýto zásah týká (podpůrně viz. § 12, odst. 1 ObčZ). V případě, že takovéto oprávnění vzniká souhlasem osoby jíž se zásah týká, nemůže být tato osoba nikterak donucována, aby tento souhlas vydala a nebo aby tento svůj souhlas kdykoliv neodvolala. Odvoláním takovéhoto souhlasu oprávněnost zásahu zaniká. Souhlas k tomuto zásahu do soukromí nemusí však být udělen výslovně. Má se za to, že pouhé dobrovolné setrvání na určitém místě, při vědomí toho, že veškeré mé projevy zde jsou monitorovány je možné považovat za souhlas s tímto zásahem do soukromí. Donucování kohokoliv, aby se např. účastnil jednání, vedeného v místnosti, která je odposlouchávána, by však naopak mohlo být považováno za nepřípustný zásah do základního lidského práva donucované osoby. Takovéto jednání by navíc hraničilo s naplněním skutkové podstaty trestného činu Útisku podle § 237 TrZ.
Odposlech telefonních hovorů
V oblasti odposlechu telefonních hovoru, a podpůrně i v oblasti odposlechu obecně, je významné publikované soudní rozhodnutí č. j. 21 Cdo 1009/98 pod č. Rc 39/99, které se výslovně týká použití záznamu telefonního hovoru jako důkazu v civilním řízení. Navíc se jedná o spor mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, kdy bylo použití tohoto důkazu navrhováno. Soud rozhodl takto: "Navrhne-li účastník občanského soudního řízení k prokázání svých tvrzení důkaz, který byl pořízen nebo účastníkem opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jehož pořízením nebo opatřením došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby, soud takový důkaz jako nepřípustný neprovede. Nepřípustným důkazem je proto i záznam telefonického rozhovoru, který byl takto pořízen bez vědomí hovořících osob."
Nepřípustnost důkazu spatřuje soud v porušení zejm. výše uvedeného ustanovení LZPS a čl. 13 LZPS. V odůvodnění svého rozhodnutí soud uvádí řadu velmi významných pravidel nejen z hlediska samotného užívání odposlechu telefonních hovorů, ale i z hlediska postavení zaměstnance a zaměstnavatele ve sporu o ochranu soukromí zaměstnance před zásahem provedeným prostřednictvím telefonního odposlechu. Z tohoto odůvodnění tedy vyplývá, že podle čl. 13 LZPS nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením. Podle čl. 8, odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, uveřejněné v ČR pod č. 209/1992 Sb., každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence (obdobná pravidla upravují též čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech publikovaný v ČR pod č. 120/1976 Sb. a § 11 ObčZ).
Z uvedených ustanovení vyplývá zákaz porušování tajemství dopravovaných zpráv (korespondence), včetně zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízení. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu je možný jen v případech a způsobem stanovených zákonem. Takovým zákonem je v českém právním řádu např. trestní řád, který upravuje postup orgánů činných v trestním řízení (§ 88 TrŘ). K tomu je nutno podotknout, že takovýmto zákonem je i občanský zákoník (§ 12, odst. 1 ObčZ, viz. výše). Naproti tomu soud dále uvádí, že pracovněprávní předpisy záznam ani odposlech telekomunikačního provozu, jehož účastníky jsou zaměstnanci nebo zaměstnavatelé, neumožňují. Právní názor žalované (tj. zaměstnavatele), podle něhož jsou "obecná" práva pracovníka na tajemství zpráv dopravovaných telefonem zaručená ústavou omezena "rámcem pracovní smlouvy a zákoníkem práce", proto není správný.
Zprávami podávanými telefonem ve smyslu čl. 13 LZPS a korespondencí ve smyslu čl. 8 odst. 1 výše uvedené úmluvy mohou být i zprávy komunikované zaměstnancem v telefonickém hovoru jinému zaměstnanci prostřednictvím telekomunikačního zařízení jejich zaměstnavatele. (K tomu podotýkám, že logicky se tento mechanismus vztahuje i na komunikaci zaměstnance s třetími osobami ať již se vztahem nebo beze vztahu k zaměstnavateli.) Zaměstnavatel není oprávněn takové telefonické hovory bez souhlasu hovořících zaměstnanců či alespoň jejich předchozího upozornění odposlouchávat, a to ani v případě, že zprávy v těchto hovorech podávané se týkají jeho zájmů. Tento závěr podporuje i ustálená judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, z niž vyplývá, že telefonické hovory uskutečněné z pracoviště mohou být zahrnuty v pojmech "soukromý život" a "korespondence" ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. rozsudek tohoto soudu ze dne 25. 3. 1998 ve věci Kopp proti Švýcarsku publikovaný v časopise Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 2/1998, str. 30) a že odposlouchávání telefonických hovorů zaměstnance zaměstnavatelem je nepřípustné, nebyl-li zaměstnanec upozorněn, že hovory uvedené v interním telekomunikačních systému zaměstnavatele podléhají odposlouchávání, a důvodně očekával při těchto hovorech soukromí (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 1997 ve věci Halfordová proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska, otištěný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, přílohovém sešitu XIV. str. 21). V rozsudku ve věci A. proti Francii z roku 1993 dospěl Evropský soud pro lidská práva k závěru, že telefonický rozhovor neztrácí svůj soukromý charakter tím, že se jeho obsah týká nebo může týkat veřejného zájmu (srov. Čapek, J.: Evropský soud a Evropská komise pro lidská práva, Praha 1995, str. 71 a Čapek, J.: Z rozhodnutí Evropského soudu a Evropské komise pro lidská práva/Ochrana soukromého a rodinného života obydlí a korespondence/ - část VII., Právní praxe č. 7/1995, st. 430 - 432). Platí-li posléze uvedený závěr pro telefonické hovory týkající se svým obsahem veřejného zájmu, pak obdobně platí i pro telefonické rozhovory, jejichž obsah se týká nebo může týkat soukromého zájmu jiné osoby (např. zaměstnavatele zaměstnanců vedoucích telefonický hovor).
Za správnou není možné považovat úvahu o tom, že z vlastnického práva zaměstnavatele k telekomunikačnímu zařízení vyplývá i jeho vlastnictví ke zprávám, které jsou prostřednictvím tohoto zařízení podávány. Zprávy dopravované telefonem nelze považovat za majetek, který by mohl být předmětem vlastnického práva ve smyslu čl. 11, odst. 1 LZPS a se kterým by mohl vlastník telekomunikačního zařízení, jehož prostřednictvím jsou telefonické zprávy komunikovány, nakládat. Zákaz seznamovat se s telefonickými zprávami jiných osob a jakkoli s nimi disponovat vztahující se i na vlastníka telekomunikačního zařízení proto nelze považovat za nucené omezení jeho vlastnického práva (čl. 11, odst. 4 LZPS). Povinnost zaměstnavatele respektovat tajemství zpráv dopravovaných jeho telekomunikačním zařízením i v případě, kdy tohoto zařízení použil zaměstnanec k účelům nesouvisejícím s plněním jeho pracovních úkolů, přitom zaměstnavatele nijak nezbavuje práva na ochranu jeho majetku. Zaměstnavatel je oprávněn domáhat se po zaměstnanci náhrady škody, která mu vznikla zneužitím jeho telekomunikačního zařízení, podle ustanovení pracovněprávních předpisů. Nelze též přehlédnout, že magnetofonovým záznamem telefonického rozhovoru fyzických osob jsou pořizovány zvukové záznamy jejich hlasů, které patří mezi projevy fyzických osob osobní povahy. Takové záznamy ovšem mohou být podle ustanovení § 12, odst. 1 ObčZ pořízeny nebo použity jen se svolením fyzické osoby. Nedá-li fyzická osoba svolení k zaznamenání svého hlasu a nejde-li o některý z případů uvedených v ustanovení § 12 odst. 2 a 3 ObčZ, kdy jejího svolení není třeba, je pořízení nebo použití takového zvukového záznamu porušením práva na ochranu její osobnosti (srov. ustanovení § 11 a násl. ObčZ).
Z výše uvedeného vyplývá, že důkaz magnetofonovým záznamem telefonických rozhovorů fyzických osob, provedeným bez jejich vědomí byl opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jeho pořízením došlo k porušení práv obou účastníků telefonických rozhovorů. Přičemž je technicky možné získat prokazatelně souhlas s odposlechem telefonických hovorů od zaměstnanců, ale je prakticky vyloučeno získat takovýto souhlas od třetích osoby, stejně tak, jako se vyhnout tomu, aby třetí osoby na odposlouchávanou linku zavolaly.
